Florální motivy najdete na předmětech, které byly vytvořeny v různých staletích, kulturách a materiálech. Realistické nebo stylizované rostliny zdobily interiéry i fasády budov. Podívejte se s námi, odkdy je lidé měli rádi a jaké používali.
Rostlinné motivy provázejí lidské produkty od nepaměti. Objevíme je na uměleckořemeslných výtvorech mnoha světových kultur a jejich druhy i tvarosloví nám často také odhalí, odkud předmět pochází. Znázornění rostlin nebylo vždy jen samoúčelnou ozdobou, především ve starších obdobích hrála při výběru přírodního motivu roli symbolika. Od prvních forem zdobení byl už jen krůček k vytvoření ornamentu, což představovalo násobení libovolného motivu. Nejstarší doklady ornamentiky sahají do pravěku a u mnohých z nich můžeme zaznamenat staletý nebo tisíciletý vývoj. Dokazuje to zásoba lidových a zlidovělých výtvarných projevů, které najdeme s různými odlišnostmi u každého národa. Kromě náboženského, magického a kultovního významu měly ornamenty funkci sdělovací a dorozumívací, až později především dekorativní a reprezentativní. Základ tvoří typické prvky určitého kulturního prostředí, ale objevují se v něm i vzdálené módní vlivy, například šinoazerie nebo japonerie, napodobující čínské a japonské předlohy. Už od pravěku byly rostlinné i jiné ornamenty velmi oblíbené a v 19. století se ornamentika přímo vyučovala jako předmět na uměleckých školách.
starověký ornament
Co se týká ornamentu v egyptském umění, převládal v rostlinných formách lotos a papyrus, u ostatních rostlinných motivů se předpokládá, že měly čistě dekorativní účel. Lotos byl posvátná rostlina, již Egypťané považovali za jednu z největších a nejkrásnějších květin, proto nesměl chybět na všech královských i náboženských obřadech. Druhým nejčastějším rostlinným motivem byl papyrus, rostlina s plazivým oddenkem a trojhrannou lodyhou obalenou lístky. Nejčastěji se na stěnách střídal s lotosem. K dalším rostlinným motivům patřila sedmikráska, svlačec, hrozny a bodlák. Asyřané a Babyloňané převzali mnoho motivů z Egypta a modifikovali je. Jedním takovým je lotos a palmeta (ornament složený z listů) a jejich kombinace. Používanými motivy bylo i granátové jablko a tzv. borovicový kužel, inspirovaný borovicovou šiškou, podobný lotosovému poupěti, a posvátný strom. Ani v perském ornamentu nechyběl lotos, palmeta nebo ružice převzaté z Egypta. Řecké umění převzalo vzory z umění egyptského a asyrského. Řečtí umělci ovšem věděli, které motivy a vzory spolu ladí, a dovedli vycítit, kdy radši žádné nepoužít. Oblíbený byl lotosový květ, lotosové poupě a palmeta z Egypta. Velmi populární byla vinná réva a akantový list pocházející z bodlákové rostliny. Někdy používali i vavřínový a břečťanový list nebo plody pinie a máku. Co se týká římské ornamentiky, byly veškeré předměty denní potřeby, nádoby i nábytek, vkusně zdobeny rostlinnými motivy, hlavně květinovými, doplněnými figurativním ornamentem. Mezi motivy nechybí opět palmeta, akant, akantové větve s úponky. Z domácích rostlin využívali Římané listy vavřínu, svlačcu, dubu, vinné révy, květy lilií, žalud, hrozny, makovice, žitné klasy, fík… Byzantinští umělci vynikali propracováním opravdu jemných květinových dekorací a často používali motiv cypřiše.
ornamenty 15. až 18 století
V 15. a 16. století převládala v užitém umění nápodoba umění starověkého světa. Studium klasických památek vedlo k tomu, že umělci nejprve kopírovali konkrétní ornamenty, například svinuté listové ornamenty, girlandy nebo věnce… Ke konci 15. století používali tyto motivy všichni umělci, a to pro dekorace interiéru, nábytku, keramiky, skla nebo práce z kovu. Později odstartoval obchod s Dálným východem. Protože byly předměty drahé, začali Evropané napodobovat modro-bílý porcelán. Nové květinové ornamenty ovlivňovaly také přivezené herbáře s exotickými druhy rostlin a zakládání botanických zahrad. Vzkvétal obchod s cibulemi tulipánu, jež jsou věrohodně vyobrazeny na kovových výrobcích, vetkávány do látek a najdeme je i na nábytku i hrnčířském zboží. Z přírodních motivů ještě ve všech uměleckých odvětvích jednoznačně dominoval akant. Hlavním rysem barokního designu 17. a 18. století byl naturalistický květinový styl, který se vyvinul ve Francii a Holandsku. Najdete jej na nábytku, keramice, ale i stříbře.
moderní dějiny
Během 19. století design ovlivňovaly eklektické historické styly, průmyslová revoluce a mezinárodní výstavy, které ukazovaly designérské trendy. Designéři v Evropě a ve Spojených státech tak měli k dispozici poněkud matoucí výběr stylu. Ve 20. letech, kdy přechází empír do biedermeieru, se znovu upřednostňují vesměs realistické a barevnější květinové dezény, pojaté buď jako drobný vzor tvořený květinami, nebo vzor z kytic.
Ve 40. letech 19. století, v takzvaném druhém rokoku, trend pokračuje, jen se naturalizuje a zvětšuje vzor. V 70. a 80. letech 19. století vznikají v Anglii specifická umělecká hnutí, jako estetické hnutí, jehož návrháře ovlivnil japonský design a Orient, nebo Arts and Crafts, založené na jednoduchých formách, téměř smyslovém potěšení z materiálu a využití přírody jako zdroje vzoru. Inspirací jim byly i lidové tradice. Šíří svého záběru například dodnes udivuje Christopher Dresser, který zkoumal přírodní zákonitosti z oblasti botaniky a jejich příbuznost s principy navrhování základních forem i dekorace předmětů.
Už od poloviny 19. století dekoratéři hojně využívali poznatku soudobé botanické ilustrace a vědeckého schematického zobrazování. Například Marie Teinitzerová – naše slavná textilní designérka – při svých studiích stylizovala přírodní ornamenty abstraktním a konstruktivním principem na hranici geometrie. Výuka dekorativních praktik měla v letech 1880–1920 velkou podporu. Umělci a pedagogové pro ni vytvářeli dokonce speciální osnovy. Mezi nejpoužívanější u nás patřily první návody rostlinné stylizace a alba ornamentálních předloh. Mezi jejich autory byli Alois Studnička, Anton Anděl, Alfons Mucha, Alois Bouda a další. Posledním stylem, který využíval dekorativismus, bylo art deco (1910–1939). To bylo konfrontováno nastupujícím funkcionalismem, který důrazem na funkčnost a jednoduchost vytěsnil na čas ornament a dekor na kraj použitelnosti.
secese (přelom 18. a 19. století)
Secese vychází z květinových koncepcí britského textilního designéra Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts. Největšího rozkvetu se jí dostalo v roce 1900 na výstavě v Paříži, kde potvrdila své principy. Secesní díla využívala ornamentálních přírodních tvarů, siluet stromů, mořských vln a rozevlátých ženských vlasů. Z japonského umění přejala motivy třešňových květů, leknínu, kosatce a vážky. Ovlivnil ji i symbolismus, odkud pocházely ony dívky s rozevlátými vlasy, a rokoko, od kterého přejala různé zakroucené motivy, stylizované rostliny, hmyz a mušle. Ve výtvarném umění proslul Alfons Mucha.
