Víťa se seznámil s Jitkou sice na Sardinii a léta pracoval v Řecku, ale srdcem ho to táhlo na rodnou Vysočinu. V Kocourových Lhotkách koupili usedlost, kterou on opravil a ona zařídila. Byl to dvacetiletý běh, který ještě nemá konce.
Jitka a Víťa koupili usedlost před více než dvaceti lety jako ruinu od muže, který ji dostal v restituci. Stáří statku se jim nepodařilo dohledat, vědí ale, že Lhotky vznikaly v období vlády Marie Terezie. Je doložené, že dům ve 30. letech minulého století vyhořel a v roce 1939 ho tehdejší majitelé znovu postavili, ale zůstal na půli cesty, nedodělaný, nedoomítnutý. Po válce vyvlastnil usedlost stát a sídlilo tady zemědělské družstvo, chátrala tak se vším všudy. Na manžele čekala i překvapení, věděli třeba, že tu měl být sklep, ale vchod do něj objevili až po pár letech.
KUCHYŇ S JÍDELNOU Nad lavicí vyrobenou na zakázku visí fotokopie obrázků ze starých herbářů, Jitka je pořídila na Fler.cz. Na dveřích je ručně kovaný věšák od místního kováře Filipa Bartoně. Starší kuchyň má částečně repasovaná a natřená dvířka. Úchytky jsou keramické a ručně malované, pořízené na uchytkyplacacka.cz.
Vzory v pruzích a proužky na stěnách velkou a dlouhou místnost příjemně zútulnily a zjemnily.
MODRÉ PRVKY Nedaleký Pelhřimov kdysi spadal do jižních Čech, kam modrá patří. Jitka s Víťou si ale tuhle barvu zvolili hlavně proto, že se jim líbí. Původně byla jen na soklu domu, teď zdobí štíty, okna i dveře.
SLADĚNÉ VZORY Příklad ložnice, v níž se vzájemně doplňuje povlečení z Tchiba a válečkové červeno-modré dekory a závěsy. Vzor válečku je zopakovaný v bílém provedení na protější stěně. Vidět je to v zrcadle.
MILÉ DETAILY Některé talíře na stěnách ručně domalovávala Jitčina kamarádka Pavla. Vlevo od dveří je nástěnka s tabulkou pro děti.
BĚH NA DLOUHOU TRAŤ
„Manžel těsně před revolucí emigroval do Rakouska a později do Irska, prováděl cizince a zamiloval se do tamních rodinných apartmánků,“ vysvětluje Jitka jejich záměr usedlost pronajímat. „Víťa pochází z Jihlavy, proto jsme pátrali na Vysočině a hledali samotu, nakonec ale máme jednoho souseda.“ Manželé opravovali statek vlastně jen svépomocí, byl to běh na dlouhou trať, a tak začali podnikat až po deseti letech. Usedlost má dnes podobu polouzavřeného dvora. V hlavním stavení jsou apartmány, z nejstaršího vepřína zbyly jen obvodové stěny, takže je Víťa využil na pergolu s posezením. „Když ji na jaře poroste přísavník, vypadá to tady jako v buši,“ popisuje Jitka pro ni nejromantičtější místo. Nejen jejich děti zase zbožňují dvůr s bazénem. „Manžel je překladatel a tlumočník, ale naučil se tu veškeré řemeslné práce, jen strejdové dělali třeba elektřinu,“ popisuje dál Jitka. Zpočátku ještě učila teenagery angličtinu, ale pak se to už nedalo zvládat, a tak profesi opustila, aby se mohla plně věnovat vnitřnímu vybavení usedlosti. „Mám skvělou kamarádku, Pavlu Jarmarovou, učitelku grafického designu, ta mi při tom všem navrhování pomáhala. Válečky vymyslela právě ona, mně se to nejdřív moc nepozdávalo, ale pak jsem jim naprosto podlehla. Dokonce tak, že jsem je nakonec začala sama sbírat,“ vypráví Jitka o válečkování, které je pro ni srdcovka, protože tapety by se sem prostě vůbec nehodily.
NEJSTARŠÍ LOŽNICE Kdysi ji zařizovali jako první, takže letos v zimě dostala novou podlahu.
Mezi ní a společenskou místností (na první dvoustraně) býval schod, teď podlahy navazují ve stejné úrovni. K italské dlažbě navrhla Pavla dva vzory na modré výmalbě. Povlečení je výjimečně bílé.
Možná vás to překvapí, ale dekorování se často odvíjelo od vzorů příjemného krepového povlečení, které už Jitka měla. S Pavlou pak vybraly vzor a barevnost válečků, rozplánovaly dekor na stěny, případně ho tam i rozkreslily. Některé ještě zkoušely na papír. Výmalba stěn byla Jitčina práce, válečkování Víťova…
Pro Jitku to je báječná hra, vybírat, jaké proužky a dekory zvolit. Co se týká nábytku, většina je z Ikea, jak pár nových kousků, tak ten starší, repasovaný, ráda totiž dává starým věcem novou šanci. Kromě válečků sbírá talíře, které pak Pavla vkusně domalovává.
DĚTSKÝ KOUTEK V další z ložnic je výmalba, kterou tvoří žlutý podklad a černý váleček. Na první pohled působí jako tapeta.
MAJITELÉ S DĚTMI Jitka a Vítězslav Vítkovičovi s Emmou a malým Víťou. Bydlí v dřevostavbě v zahradě vedle usedlosti.
JE STÁLE CO DĚLAT A PLÁNOVAT
Letošní zima byla pro všechny atypická, konečně ale měli na všechno čas, proto se zase vrhli na renovace, některé pokoje proměňovali během let vlastně už potřetí, tentokrát všechno předělávali do klasického stylu. „Práci jsme si užívali, nábytek i dveře jsem přetírala báječnými křídovými barvami Annie Sloan. Manžel se zase pustil do rekonstrukce dřevníku. Vyslyšel totiž přání hostů, že by to chtělo místnost navíc, aby sem mohli jezdit ve větší partě. A tak pro to udělal nemožné,“ vypráví ještě Jitka. Z nejošklivější a nejšpinavější části tak vznikl kouzelný interiér. Víťa při tom všem ještě stačí dělat díky vlastnímu včelstvu medovinu a „vínečka“ – jablečné, bezové, šípkové, pampeliškové… „Usedlost je náš život, máme ji jako další dítě. Je to sice hodně náročné, ale realizujeme se tady a i díky zpětné vazbě máme z toho všeho radost,“ hodnotí Jitka. Dál a dál se snaží všechno zlepšovat a vymýšlejí, jak protáhnout sezonu. Plánují ještě wellness, kavárničku, malý butik i místnost na jógu. V budoucnu se chystají na rekonstrukci dvou stodol za cestou a příměstské vily z roku 1889, kterou si tady nechal postavit bývalý majitel.
V BÝVALÉM DŘEVNÍKU Prostor má vysoké stropy i dveře. Vzory na španělské dlažbě ze Siko se opakují na dřevěném obložení, které probíhá po stěně. Bordury jsou opět tupované, stejně jako na stěnách pod stropem. Nábytek Jitka natřela barvami Dulux. Prokoukl tak i starý stůl po babičce.
RÁJ Zeď nejstarší budovy je z kamene a cihel, takže se Víťa rozhodl i pro cihlovou dlažbu.
Díky zastřešení vzniklo nové posezení. Židle manželé sbírají a dávají jim barevnou energii.