V Česku dnes najdete jen málo lidí, kteří umějí postavit a vypálit milíř. Proto se potkáte se stejnými uhlíři na akcích od Českého Švýcarska přes Český les až třeba po Blansko v Moravském krasu. My vás zveme na louku u Dolského mlýna na Děčínsku, kde se točila už Pyšná princezna.
Uhlíři zapalují milíř ráno nebo dopoledne. Bonusem první noci je nádherná vůně, která se line údolím řeky Kamenice až k Hřensku.
ZAPALOVÁNÍ MILÍŘE Uhlíři Jiří Kadera a Eduard Tržil první noc po zapálení milíře každou hodinu až dvě kontrolují a doplňují náplň do krále – šachty uprostřed milíře. Šplhají po žebříčku po hromadě. Musí být opatrní, protože vždycky hrozilo i hrozí, že se uhlíř do žhavého nitra propadne.
Současní uhlíři si museli přesný postup stavby a pálení milíře nastudovat a pak vyzkoušet. Posledním uhlířem Českého Švýcarska byl Franz Kleinpeter z Vysoké Lípy, který pomáhal ještě při stavbě milíře během natáčení pohádky Pyšná princezna v roce 1952. Po šedesáti letech jsme uhlířství opět vrátili na Děčínsko připomínkovými akcemi Dny řemesel v Českém Švýcarsku. Když jsme postavili první milíř,
přizvali jsme symbolicky k zapalování Kleinpeterova syna. Po skončení akce jsem část uhlí odnesla na uhlířův hrob…
VÝROBA DŘEVĚNÉHO UHLÍ
Většinu obyvatel Českého Švýcarska živil po staletí les. Dřevěné uhlí potřebovali kromě domácností řemeslníci – především ti, kteří se zabývali výrobou a zpracováním kovů. Uhlířství tak zmizelo z lesů až po druhé světové válce. Dřevěné uhlí vzniká tak, že během tlumeného zahřívání dochází k rozkladné destilaci dříví – uniká dřevný plyn a zůstává dřevěné uhlí. K jeho výrobě se používalo měkké i tvrdé dřevo. Na zdejších panstvích se až do 1. století nejčastěji zmiňovala jedle. V nejstarších dobách se uhlí vyrábělo v jámách, později v milířích a nakonec i v pecích. Nejdelší tradici měla právě výroba v milířích. Místo pro milíř muselo být v závětří, blízko u cesty a zdroje vody. Půda nesměla býtstudená, mokrá ani příliš lehká a musela propouštět vlhkost, vycházející ze dřeva.
Dřevěné uhlí bylo nejdůležitějším zdrojem tepelné energie, než jej od poloviny 19. století postupně nahradilo uhlí kamenné.
JAK SE STAVÍ MILÍŘ
Dnešní milíře vznikají hlavně jako praktické ukázky, nejde tedy o kvalitu uhlí, nicméně postup se moc zjednodušit nedá. Uhlíři jen nemusí složitě vybírat polena, aby byla u středové šachty a u povrchu tenčí a uprostřed silnější. Ve středu uhliště zarazí kolík a kolem něj tyčí vyznačí kružnici. Uprostřed postaví král, což je šachtová konstrukce ze tří nebo čtyř tyčí svázaných věncem ze smrkových větví nebo vrbových prutů vyplněná odštěpky či chrastím. Kolem krále pak vyskládají polena. Mezery mezi poleny vyplňují štípaným dřívím – při hoření by totiž mezery mohly rychle vyhořet a znehodnotit uhlí. Horní hrana polen musí být také dobře zarovnaná, aby na ni mohli hustě klást další vrstvu. Kvůli pohodlnému vynášení dříví při stavbě horní vrstvy se u stálých milířišť vyplatilo postavit můstky, obvykle si ale uhlíři vystačili se žebříkem s podpěrou a tak to dělají i dnes. V horní vrstvě obvykle obklopují král vrstvou drobného uhlí, aby se pak oheň lépe šířil do milíře. Potom milíř uzavírají čepicí. Kolem krále poté kladou proschlá krátká dřeva slabším koncem vzhůru, aby dosáhli zakulacení.
V čepici budují ohniště, což je trychtýř z tyčí nebo tenkých polen, svázaných vrbovými pruty a s rozporami. Pak celý milíř pokryjí vrstvou chvojí, drny nebo mechem, říká se tomu zelenění milíře, a následně milíř černí – nanesou na něj patro z vlhké směsi písku, zeminy a uhelného mouru. Povrch patra musí být hladký, proto ho uhrabávají hřeblem a stloukají dřevěnou palicí. Aby během pálení oschlá vrstva patra neopadávala, staví v polovině hromady lešení z tyčí, spojených v horní části prkny nebo poleny.
POLENA
Stavbě milíře předcházejí dny řezání a štípání polen. Pokud to jde, jsou ze stejného druhu dříví – měkkého, nebo tvrdého. Uhlíři je pak narovnají kolem krále, úzké šachty z tyčí.
ZELENĚNÍ MILÍŘE
Jiří Kadera pokládá na postavený milíř větve
z jehličnanů.
ZÁBAVA PRO DĚTI
Kolem vrchní části krále dávají uhlíři kousky uhlí. Dětem to často nedá, a tak jím hned kreslí.
POHLED DO KRÁLE
Šachtu uhlíři postupně vyplňují snadno hořlavým materiálem.
OBSLUHA JE NEBEZPEČNÁ
V prvních hodinách musí uhlíři bedlivě sledovat, co se s milířem děje, a reagovat na každou změnu. Do krále vloží louč a chrastí s uhlíky. Když oheň zesílí, vše zahrnou hrubým uhlím. Znamením, že se milíř rozhořel, je barva dýmu: z bílého se zbarví domodra. Potom uhlíři přisypou uhlí a proces opakují, dokud celá louč neshoří a veškerý násyp nespadne do prostoru krále. Při každém dosypávání uhlí propíchnou násyp dlouhou tyčí a kývavým pohybem roštují uhlovou vrstvu, aby v ní nevznikaly nevyplněné kaverny.
V konečné fázi vystupuje násyp nad vrcholek milíře jako malá kuželová hromádka – pupek, který uhlíři překrývají mourem. Pro rovnoměrné šíření ohně propichují v patře tyčí dymníky, jež slouží k odvádění plynů, jinak by milíř mohl explodovat. Kouř má přižloutle šedou barvu, plyny jsou plné vodní páry. Když se na povrchu patra usadí vlhkost, milíř se takzvaně zpotí, začnou uhlíři svádět oheň do nižších částí. Dymníky zaslepují a o třicet centimetrů pod nimi navrtávají novou řadu. Do míst, kam se oheň nechce šířit, musí navrtat víc dymníků. Rychlost hoření řídí snímáním nebo přikládáním dalších vrstev patra. Pokud
v některých místech hoří milíř rychleji, na což upozorní namodralý kouř a teplota u milíře, musí uhlíři dymníky zakrýt a pár hodin pálit uhlí naslepo. Na louce nedaleko Dolského mlýna se milíř pálí každý poslední srpnový týden. Dojdete sem po turisticky značených cestách z Jetřichovic, Kamenické Stráně, Srbské Kamenice i Vysoké Lípy.
ČERNĚNÍ
Tak se říká nanesení patra. Výběr hlíny je alchymie. Jednou se Jiřímu Kaderovi stalo, že mu na akci přivezli jíl. Po zapálení vytvořil 4 nepropustnou čepici, milíř vybouchl, nadskočil – a bylo po ukázce. Na fotce má milíř už i čepici a dokončuje se lešení.
MILÍŘ PŘED ZAPÁLENÍM
Záběr z loňských Dnů řemesel v Českém Švýcarsku. Stojatý typ německého milíře dostal jméno po nejmladším uhlíři Jiřím Woitschovi juniorovi, který byl toho roku přijat do cechu uhlířů.
ROZEBÍRÁNÍ MILÍŘE Když byl milíř zcela vypálený, všechny dymníky uhlíři uzavřeli a milíř nechali čtyři až šest dní chladnout. Teprve poté můžou postupně začít s rozhrabáváním a vybíráním uhlí. Nejvyšší výhřevnost má uhlí z buku a borovice černé, nejnižší z lípy a měkkého listnatého dříví.
BRAMBORA NA UHLÍ
Máte chuť?
VŽDY VE STŘEHU
Laik sotva získá uhlí, zato k úrazu přijde snadno. Na Svatém Kopečku v ambitech poutní kaple je zachycen takový případ uhlíře, ale spasila ho zázračná Panna Marie. Únavě nesmí podlehnout ani uhlíř Jiří Kadera z Českého lesa.
ROMANTIKA PRVNÍ NOCI
Proces pálení nejde ani na čas přerušit. Není to práce „na píchačky“, dokud milíř hoří, jsou uhlíři 24 hodin denně v pohotovosti a práci. Proto musí být dva, jinak by náročné řemeslo nezvládli.
Více na: npcs.cz, Dny řemesel, které se konají ve spolupráci s Etnologickým ústavem Akademie věd ČR, letos proběhly 21.–29. srpna.
