Jak doma perete prádlo? Ve spěchu, bez emocí, s vděčností za program rozlišující barevné od bílého? Není to škoda? Velké prádlo může být i velký zážitek!
Praní dříve
Vzpomínky na velké prádlo jako náročnou fyzickou námahu nemusí být ani nijak hluboké. I když se u nás automatické pračky začaly rozšiřovat už od 60. let 20. století, samozřejmou výbavou každé rodiny se staly až o třicet let později… Historickou vzpomínku na první metody praní prádla najdeme v Kosmově kronice z 12. století. Kdyby Oldřich nezahlédl Boženu vytloukat prádlo u studánky, kde by byla celá následující velkolepá plejáda Přemyslovců? Od kamenů k efektivnějšímu praní na valše mohly přejít pradleny až počátkem 18. století a pak už byl díky průmyslové revoluci jen krok k prvním dřevěným pračkám, vznikajícím od poloviny 19. století. Než se ukázalo, že nejlepší je automatická pračka s otáčivým bubnem, pralo se prádlo dost nešetrně v pračkách valchových, tvořených dvěma pulválci s dřevěnými lištami, které se proti sobe kývaly a prádlo se mezi nimi třelo, v pračkách zvonových, práčových (práče byla tělesa různého tvaru umístěná uvnitř bubnu, která se otáčela uvnitř nádoby). Vibrační pračky prádlo neničily, ale ani nevypraly, protože se snažily špínu odstranit pouze vibracemi, nikoliv pohybem. Nejblíž byly nakonec pračky vířivé, které sice prádlo zamotávaly, ale už byl od nich jen kousek k naší milované klasice… Ne každý však mohl zkoušet technický důvtip a pokrok, a tak většina venkovských hospodyň i městských pradlen odstraňovala špínu z prádla otloukáním o kameny nebo drhnutím na valše, což byl pro ně zápřah srovnatelný s dnešním nasazením ve fitness studiu.
Pomocníci
Zajímavé je, že praní prádla by se neobešlo bez popela: z něho se připravoval louh, v němž se prádlo máčelo a vyvařovalo. Pak je ženy vypraly v neckách nebo odvezly na trakaři vytlouci o kameny k potoku. Na východní Moravě si ženy nosily speciální lavičky opatřené nohami jen na jedné straně, druhá se kladla při praní na břeh nebo na kámen. Popel se používal bukový, na Valašsku byl nejoblíbenější popel ze sušárny podzimního ovoce. Zvlášť zašpiněné límečky nebo manžety u košil se drhly slaměným věchtem stočeným do tvaru žemličky. Po namáhavém vytloukání a ždímání přišla konečně malebná a voňavá práce, bělení a sušení. Prádlo rozprostřené
na sluncem prozářené louce se několikrát kropilo, dokud slunce nevytáhlo všechny nečistoty a vše nebylo dokonale bílé. Jak praví Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, velké prádlo se odbývalo pravidelně před Vánocemi, Velikonocemi, poutí a před posvícením, obvykle vždy v určitý den týdne, aby do soboty byly ukončené veškeré práce s prádlem spojené: „V pondělí, úterý pere hospodyně /ve středu, čtvrtek podruhyně/ v pátek a v sobotu každá svině.“
