Říká se o nás, že jsme národem pejskařů. Není proto divu, že na našem území vzniklo hned několik jedinečných psích plemen.Víte, jaká to jsou, nebo už takového čtyřnohého přítele máte?
Za každou psí rasou a čistokrevným chlupáčem je příběh. Mnohé z nich už jsou dávno zapomenuté, ale naši zvířecí společníci nám je každodenně připomínají svou přítomností. V Česku žije aktuálně sedm samostatných, u nás vyšlechtěných plemen. Dělí se do dvou kategorií. První z nich je uznávaná Mezinárodní kynologickou federací a psi se mohou účastnit mezinárodních výstav a soutěží, druhá je respektovaná jen na území našeho státu. „Obecně platí, že s chovem českých plemen se nepojí žádné výhody nebo zvláštní pravidla, jež je nutné dodržovat,“ říká veterinářka Martina Načeradská. U některých českých ras nevíme, kdy a proč vznikly, jisté je, že jsou tu s námi minimálně stovky let. Třeba českého fouska choval na svém dvoře už Karel IV., který jej využíval při královských honech.
Oblíbeným mazlíčkem šlechty, sdílejícím s páníčky jednu střechu, byl i pražský krysařík. Malé, hubené
a přitom mrštné tělo s rozměrnými slechy předurčuje českého ratlíka k úspěšnému lovu v domácích podmínkách. V dávných dobách byl patrně vyšlechtěný k zabíjení hlodavců a k ochraně sýpek.
Ve středověku pak dokonce částečně suploval práci koček. „Těch tu sice historicky žilo poměrně hodně, ale v rámci honu na čarodějnice se jich mnoho povraždilo. Důsledkem pak bylo přemnožení krys, které přenášely různé nemoci včetně obávaného moru,“ vysvětluje veterinářka.
CHODSKÝ PES Typická je pro něj hustá černá srst s rezavým pálením. Ve druhé polovině 20. století se plemeno podařilo znovu obnovit pomocí cíleného množení několika posledních zvířat. Vycházelo se přitom z dřívějších záznamů jeho vzhledu. Nyní se využívá k hlídání a jako pastevecký pes.
ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK Po svých divokých předcích zdědil neohrožený vzhled a mohutnou fyzickou konstituci. Je odolný a těší se pevnému zdraví. Jeho hlasový projev nápadně připomíná táhlé vytí vlčích příbuzných.
PSI VYTVOŘENÍ NA ZAKÁZKU
Předpokládá se, že původních českých plemen bylo kdysi mnohem více, řada z nich ale časem zanikla, protože jejich chov už nepřinášel lidem takový užitek. Podobný osud málem postihl i chodského psa. Houževnaté a odolné zvíře s huňatou srstí pomáhalo střežit Chodům hranice s Bavorskem už ve 13. století. Zmiňuje se o něm i Alois Jirásek ve své knize Psohlavci. Po zániku chodských privilegií a potřebě hlídat hranice neměl jeho chov tak široké uplatnění a jeho obliba postupně upadala. Boj o záchranu psa začal až v roce 1984, kdy dvojice kynologů Jan Findejs a Vilém Kurz na základě novinového inzerátu našla pár posledních čistokrevných zvířat. Postupné obnovení rasy zajistili pes Dixi a fenka Bessy.
Ostatní uznávaná česká plemena vznikla až ve 20. století, a to zpravidla za konkrétním účelem. Velmi smutný je příběh českého strakatého psa, který byl vyšlechtěný v 50. letech 20. století speciálně pro laboratorní pokusy. Cílem jeho zakladatele, kynologa Františka Horáka, bylo vytvořit poslušného, klidného psa s přátelskou a důvěřivou povahou vůči lidem, který bude nenáročný na péči. Nyní se na strakáčích pokusy už nedělají a byl zařazený mezi národní plemena. Na mezinárodní uznání ale stále čeká. František Horák se podílel také na šlechtění dalšího psa – českého teriéra. Vytvořil inteligentního loveckého psa, který se díky nízkému vzrůstu výborně hodí k pronásledování jezevců. Jeho důvod byl prozaický. Jezevčíci, psi chovaní primárně k lovu těchto škůdců, byli u nás ještě ve 30. letech minulého století nedostatkovým zbožím. Dnes už se teriéři k lovu tolik nevyužívají, častěji slouží jako aktivní domácí mazlíčci. Český horský pes vznikl zkřížením slovenského čuvače a tažného psa původem z Kanady. V komunistickém Československu totiž byla poptávka po tažných psech, kteří se hodí do zápřahu saní, ale husky či podobní psi nebyli kvůli železné oponě k mání. Čistě pracovním psem byl i československý vlčák, který pomáhal pohraničníkům za totality bránit emigrantům v nelegálních útěcích.
ČESKÝ FOUSEK Vypadá jako ňouma, při stopování zvěře se ale změní ve výborného lovce, patří totiž do rodiny ohařů. Pro českého fouska jsou t ypické fousky na bradě, které mu daly jméno.
Českomoravská kynologická unie uznává tato česká plemena:
PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK Jak napovídá jeho jméno, v minulosti býval neocenitelným pomocníkem při lovu krys ve městech, ale také na vesnicích. Jde o velmi staré plemeno, první zmínka o něm údajně pochází už z 8. století ze záznamu o darovací listině, kde byl uvedený mezi dary jednoho z českých knížat císaři Karlu Velikému.
CHODSKÝ PES Výborný hlídač. Huňatá srst ho skvěle chrání před chladem, takže je odolný a otužilý. Může žít celý rok venku, ale potřebuje přístřeší chráněné před deštěm a větrem.
ČESKÝ TERIÉR Jde o poměrně mladou rasu. Přátelského a nenáročného psa vyšlechtil po druhé světové válce kynolog František Horák. Na počátku 60. let získal český teriér uznání Mezinárodní kynologické federace, takže může soutěžit na mezinárodních výstavách. Původně sloužil k lovu, ale díky veselé povaze si získává stále větší popularitu mezi běžnými chovateli.
ČESKÝ HORSKÝ PES Je nejmladším českým psem vyšlechtěným teprve v 70. letech pod vedením Petra Hanzlíka. Na své mezinárodní uznání teprve čeká, ale jako záchranářský nebo pastevecký pes si postupně získává oblibu. Počet jedinců však stále není vysoký a široké laické veřejnosti je spíše neznámý.
ČESKOSLOVENSKÝ VLČÁK Inteligentní zvíře s mimořádně citlivým čichem. Rasu vytvořil v 50. letech kynolog Karel Hartl zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka speciálně pro československou pohraniční stráž, která v té době potřebovala zdravé, odolné a vytrvalé psy. Dnes je jako národní plemeno uznávaný v obou státech.
ČESKÝ STRAKATÝ PES Roztomilý strakáč s mírnou, nenáročnou a velmi přátelskou povahou původně vznikl v 50. letech jako laboratorní pes. V 80. letech byly pokusy na něm zastavené a poté byl nabídnut
k běžnému domácímu chovu.
ČESKÝ FOUSEK Chytrý a energický lovec, který miluje pohyb a hry. Kvůli těmto přednostem jej na svém dvoře chovali už čeští králové a myslivci ho mají rádi dodnes.
Šlechtění pro krásu může ubližovat
MVDr. MARTINA NAČERADSKÁ, PH.D., vědkyně a veterinářka, která se specializuje na psy a kočky
Proč se psi šlechtí?
Dříve se psi šlechtili hlavně kvůli vlastnostem a schopnostem, které měly jejich lidským pánům pomáhat
při zvládání určitých situací. Při lovu v lese člověk potřeboval chytrého a vytrvalého psa s dobrým čichem. Na hlídání ovcí či obydlí se zase víc hodil aktivní honák s hustou srstí, jemuž nevadilo být celoročně venku. V současnosti se psi šlechtí už spíše kvůli vzhledu. Některá plemena pak trpí zdravotními handicapy. Typickým příkladem jsou krátkolebá plemena, jako je buldok, francouzský buldoček, bostonský teriér, případně pak některé linie německých ovčáků, které mají kyčle v takovém stavu, že chodí skoro po kolenou.
Jsou takto šlechtění psi ve větší míře zatížení genetickými onemocněními?
U některých se častěji vyskytují určité nemoci nebo zvýšená citlivost na léky. Ke genetickým onemocněním patří progresivní retinální atrofie způsobující slepotu. Postihuje třeba kokršpaněly, toy pudly nebo labradory. Další je kongenitální stacionární noční slepota nebo například von Willebrandova choroba.