Před svátky se na venkově pravidelně bílily domy hašeným vápnem zvenku i zevnitř. Domovy byly po zimě zase zářivě bílé, čisté i zdravé.
Bílá barva vápenné omítky je typická pro nejstarší obytná stavení u nás. Vždyť vápno se pro stavební účely v českých zemích pálilo už od 9. století. Představovalo totiž významný konzervační prostředek a také chránilo dřevo před dřevokaznými škůdci a houbami. I proto se vápnem často natíraly i roubené stavby – například na Českomoravské vrchovině je to dokonce jeden z charakteristických rysů lidové architektury. Někteří historici se navíc domnívají, že vápenný nátěr celého stavení mohl pomoci vytvořit dojem, že roubená chalupa je vlastně zděná – to se zřejmě dělo v době, kdy díky opakovanému (a stále porušovanému) nařízení o zákazu dřevěných staveb probíhaly po českých zemích přísné kontroly. První ohňový patent vydala Marie Terezie v roce 1751, v roce 1787 vydal Josef II. nový řád k hašení ohně, který zakazoval stavět celodřevěné domy a stavba musela být až po střechu z kamene nebo vepřovic a v roce 1816 už se ze dřeva nesměly stavět ani hospodářská stavení a ploty.
Jak se vápno získávalo
Základní surovina, vápenec, se dobývala v lomech, odkud se převážela k peci vápenici, kde se teprve rozbíjela na menší kusy. Vápno se ve vápenkách pálilo jedenkrát týdně a nešlo ho skladovat, protože bylo silně hydroskopické. Kvalitní vápno se poznalo podle toho, že bylo bílé a křehké, nekvalitní zase tvrdé a zažloutlé. Na vozech muselo být důkladně přikryté, nejčastěji zbytky starých oděvů. Za deště se přes ně natahovala plachta. Vápeníci měli v regionech své prodejní trasy, objížděli i pravidelné trhy a cestou přijímali velké objednávky na příští týden. V Národopisné encyklopedii se dozvíte, že zásluhou vápeníku se ještě ve 20. století udržely zájezdní hospody. Svůj příjezd do vesnice ohlašovali hlučným vyvoláváním, z čehož prý vzniklo úsloví „řve jako vápeník“.
proč se bílilo každý rok
Vápenný nátěr nebyl příliš pevný a na venkovní omítce ani odolný vůči počasí, takže rychle opršel a na jaře jej bylo potřeba obnovit. Tak byli majitelé domu přirozeně vedeni k čistotě a hygieně – každoročně čistě vybílený dům totiž neohrožovaly plísně a pavouci, těm se na povrchu natřeném silnou zásaditou žíravinou vůbec nelíbilo. Stejně připravené a čisté byly každoročně i chlévy a sklepy očekávající nové zásoby úrody.
Kdy se hodí
V moderních interiérech si nemusíte dělat zbytečné starosti a malujte současnými kvalitními barvami. Pokud ale uvažujete o vylepšení povrchu tradičně omítaných vápnem, určitě to zkuste, rozdíl poznáte jak na pohled, tak podle typické vůně! Pokud nemá vaše rodina vlastní jámu na hašené vápno a v ní zásoby, musíte si je koupit – prodává se jako sypký vápenný hydrát. Na rozdíl od vápna dobře přijímá barevné pigmenty, které nesmyje déšť tak snadno jako při smíchání s klasickým vápnem. Před bílením zdi dobře navlhčete a nanášejte ho postupně, vždy po zaschnutí předchozí vrstvy, aspoň v dalších dvou třech vrstvách. S malířským válečkem tady nic nepořídíte, pro práci potřebujete malířskou štětku (udělejte si k tomu i malířskou čepici ideálně z novinového papíru, protože vám nejspíš bude vápno cákat na hlavu). Dobře přikryjte i veškerý nábytek, který nechcete stěhovat – vápenné cákance by udělaly na jeho povrchu trvalé škody! Možná vás bude zajímat, že zatímco na hladkou omítku se vápno nanášelo štětkou, na hrubou se stříkalo koštětem namočeným ve vápenném mléce. Kdybyste bílili fasádu za krásného slunného dne a zeď předem nesmočili, vápno se do podkladu vůbec nezapojí – jen uschne a v podobě prášku postupně opadá.
