Proč je ledňáček ledňáčkem? Etymologové to vysvětlují nevhodným překladem německého Eisvogel, kdy z „ledního ptáka“ vznikl ledňáček, i když to měl být původně modrý pták díky svému nádhernému kabátku. Přestože je nápadný, zepředu splyne cihlově oranžové bříško s větvemi, zezadu se zase jeho modrozelené a tyrkysové tělo ztratí mezi listy, a krátké korálově červené nohy jen stěží na dálku zahlédnete. Bývá k nevypátrání, když ho nevidíte někam zasednout. Ledňáčka spatříte v přírodě, jen pokud vydržíte nedutat, přitom se pekelně soustředíte, vysledujete jeho vrtochy a přizpůsobíte se jim. Je totiž velmi opatrný a jen tak se k němu nepřiblížíte. Chce to trpělivost, žádné rychlé pohyby a často i chytré maskování. Když se cítí ohrožený, chce být schovaný, a tak sedá ve stínu košatých osik, vrb nebo olší. Aby se maskoval i při letu, létá těsně pod břehem, takže ho lze jen stěží zahlédnout, v rámci nenápadnosti dokáže zeslabit nebo vypnout pískání.
Ryby polyká hlavou napřed, aby si neodřel hrdlo ploutvemi a šupinami. Správnou stranou je podává i mláďatům.
I zkušený pozorovatel se pobaví tím, jaké má tento nádherně zbarvený pták asymetrické proporce. Hlava se zobákem je skoro stejně dlouhá jako tělo, které doplňuje mini ocásek a kratičké nohy. Ty má ostatně jenom k vysedávání na větvích, strategicky nejlépe dva až tři metry nad vodou, aby pak skočil
s nečekanou akrobacií rychlostní šipku. Když sedí moc nízko, povylétne si a pak se teprve pustí do vody. Kromě drobných ryb – střevlí nebo hrouzků – si pochutnává na hmyzu a jeho larvách nebo korýších a malých žábách. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v Asii a severní Africe. Výhradně tam, kde je nějaká vodní hladina, u nás nejčastěji na březích potoků, výjimečně ale i dál od nich.
„Můžete ho spatřit i u velkých řek, u stojatých vod rybníků a nádrží,“ upřesňuje Václav Vilimovský, fotograf a filmař, který monitoruje hnízdící ledňáčky u potoků v okolí Vlašimi. „Důležitý je mimo jiné dostatek malých rybek v lokalitě a porostlé břehy, ze kterých nejčastěji útočí na kořist.“ V zimě je k vidění i u divočejších vod, protože tak snadno nezamrzají. Sedá na větvích, kůlech, ale i na rákosu. Kromě období hnízdění žije samotářsky. Když přistihnete pár ledňáčků, který se chystá hnízdit, a může to být už v únoru, bude to zážitek, na který se nezapomíná.
Místo pro hnízdo ve výšce metr až dva nad vodou vybírá sameček. Po divokých zásnubních letech přivede samičku buď už k hotovému, nebo kutají společně. V poměrně měkkých kolmých březích z hlíny nebo písku si dlabou až metrovou noru, na jejímž konci si dělají malou komůrku. Oba ptáci – sameček je při lopotě o poznání výkonnější – razí otvor zobákem a rozdrobený materiál pak vyhrabávají nohama… Po práci následuje zásnubní krmení. Sameček se samičce uklání a láduje ji rybami. Na odchov 5 až 7 potomků je třeba se posilnit. Při sezení na vejcích se rodiče střídají stejně jako při krmení. Když je ovšem v okolí přebytek samic, je schopen nevěrník ledňáček hnízdit i se třemi po sobě.
Obvykle si krasavec namluví další nevěstu v době, kdy má sedět na vejcích nebo krmit. Samička se pak musí o mláďata postarat sama. Mláďata je ale schopen vychovat i sameček. Není to jednoduché, protože ptáčata baští ostošest. Jak rostou, zvětšují se dávky. Jednu porci tak může představovat rybka, velká jako samotný ledňáček. Václav Vilimovský třeba zaznamenal, jak 12dennímu mláděti trvalo přes půl hodiny, než mu ,veleporce‘ zmizela v jícnu. Když mláďata vylétnou z hnízda, poznáte je podle zbarvení, nožičky a náprsenka jsou nahnědlé.
Ledňáček bývá docela nesnášenlivý, hlavně k ostatním ptákům, v teritoriu se snese snad jen se skorcem, někdy konipasem. Ač je plachý, zvykl si i v Praze a někteří fotografové tvrdí, že s nimi při focení ,spolupracoval‘. Ledňáček je poměrně vzácný, uvádí se, že u nás se jejich počet pohybuje od 300 do 700 hnízdících párů. Je proto chráněný jako silně ohrožený druh. Nesvědčí mu znečištěné vody, úbytek svislých hlinitých břehů a zimy se zamrzlým přísunem potravy. Pak není od věci prosekat mu led tam, kde ho vídáte. Když se naučíte poznat ledňáčka podle hlasu, budete překvapeni, kde všude ho objevíte. Václav Vilimovský je bez zvláštního povolení doporučuje pozorovat nejlépe na dálku dalekohledem mimo hnízdiště.
VÁCLAV VILIMOVSKÝ, již řadu let pracuje na unikátním výzkumu hnízdění ledňáčka říčního.
Jejich počet kolísá a závisí na řadě faktorů. Teplé zimy nemusí růstu jejich populace všude prospívat. Po takové zimě totiž chybí dostatek vody k pročištění vodních toků. Nevytvářejí se nové hnízdní stěny a v korytech zůstávají popadané větve a kmeny stromů. Pomalu hnijící hmota u dna toků zhoršuje kvalitu vody. Obecně ale lze říct, že v mírné zimě je úhyn ledňáčků menší. V hnízdní době jim pak nehrozí ani záplavy z tajícího sněhu.
Překvapení byla celá řada. Jelikož se dosud nikomu nedařilo sledovat celé hnízdění ledňáčka říčního od přípravy hnízdní nory po vylétnutí mláďat, vznikala o jejich chování řada tvrzení na základě domněnek. Potrava mláďat se třeba vyhodnocovala ze zbytků vývržků potravy vybraných po hnízdění ze dna komůrky. Videozáznamy ale dokazují, že největší část zbytků potravy na dně nory je izolační vrstvou, kterou vytvářejí rodiče cíleně od počátku obsazování nory až po dobu sezení na vejcích a mláďatech. Další zřejmě dosud neviděnou zajímavostí byla snaha nakrmit mláďata rybou bez hlavy. Všechny pokusy byly neúspěšné.
V nočních hodinách jsem nikdy v noře nezaznamenal přítomnost samce. Noční část péče o snůšku i o mláďata zřejmě obstarává samička.
Ještě se vám nepodařilo vystopovat ledňáčka v přírodě? Chce to vášnivou trpělivost. Čekání stojí za to, protože co se týká barevnosti, malý zavalitý asymetrický pták je originál, který si s jiným naším pernatcem rozhodně nezadá. I páv mu může závidět.
Proč je ledňáček ledňáčkem? Etymologové to vysvětlují nevhodným překladem německého Eisvogel, kdy z „ledního ptáka“ vznikl ledňáček, i když to měl být původně modrý pták díky svému nádhernému kabátku. Přestože je nápadný, zepředu splyne cihlově oranžové bříško s větvemi, zezadu se zase jeho modrozelené a tyrkysové tělo ztratí mezi listy, a krátké korálově červené nohy jen stěží na dálku zahlédnete. Bývá k nevypátrání, když ho nevidíte někam zasednout. Ledňáčka spatříte v přírodě, jen pokud vydržíte nedutat, přitom se pekelně soustředíte, vysledujete jeho vrtochy a přizpůsobíte se jim. Je totiž velmi opatrný a jen tak se k němu nepřiblížíte. Chce to trpělivost, žádné rychlé pohyby a často i chytré maskování. Když se cítí ohrožený, chce být schovaný, a tak sedá ve stínu košatých osik, vrb nebo olší. Aby se maskoval i při letu, létá těsně pod břehem, takže ho lze jen stěží zahlédnout, v rámci nenápadnosti dokáže zeslabit nebo vypnout pískání.
Ryby polyká hlavou napřed, aby si neodřel hrdlo ploutvemi a šupinami. Správnou stranou je podává i mláďatům.
I zkušený pozorovatel se pobaví tím, jaké má tento nádherně zbarvený pták asymetrické proporce. Hlava se zobákem je skoro stejně dlouhá jako tělo, které doplňuje mini ocásek a kratičké nohy. Ty má ostatně jenom k vysedávání na větvích, strategicky nejlépe dva až tři metry nad vodou, aby pak skočil
s nečekanou akrobacií rychlostní šipku. Když sedí moc nízko, povylétne si a pak se teprve pustí do vody. Kromě drobných ryb – střevlí nebo hrouzků – si pochutnává na hmyzu a jeho larvách nebo korýších a malých žábách. Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v Asii a severní Africe. Výhradně tam, kde je nějaká vodní hladina, u nás nejčastěji na březích potoků, výjimečně ale i dál od nich.
„Můžete ho spatřit i u velkých řek, u stojatých vod rybníků a nádrží,“ upřesňuje Václav Vilimovský, fotograf a filmař, který monitoruje hnízdící ledňáčky u potoků v okolí Vlašimi. „Důležitý je mimo jiné dostatek malých rybek v lokalitě a porostlé břehy, ze kterých nejčastěji útočí na kořist.“ V zimě je k vidění i u divočejších vod, protože tak snadno nezamrzají. Sedá na větvích, kůlech, ale i na rákosu. Kromě období hnízdění žije samotářsky. Když přistihnete pár ledňáčků, který se chystá hnízdit, a může to být už v únoru, bude to zážitek, na který se nezapomíná.
Místo pro hnízdo ve výšce metr až dva nad vodou vybírá sameček. Po divokých zásnubních letech přivede samičku buď už k hotovému, nebo kutají společně. V poměrně měkkých kolmých březích z hlíny nebo písku si dlabou až metrovou noru, na jejímž konci si dělají malou komůrku. Oba ptáci – sameček je při lopotě o poznání výkonnější – razí otvor zobákem a rozdrobený materiál pak vyhrabávají nohama… Po práci následuje zásnubní krmení. Sameček se samičce uklání a láduje ji rybami. Na odchov 5 až 7 potomků je třeba se posilnit. Při sezení na vejcích se rodiče střídají stejně jako při krmení. Když je ovšem v okolí přebytek samic, je schopen nevěrník ledňáček hnízdit i se třemi po sobě.
Obvykle si krasavec namluví další nevěstu v době, kdy má sedět na vejcích nebo krmit. Samička se pak musí o mláďata postarat sama. Mláďata je ale schopen vychovat i sameček. Není to jednoduché, protože ptáčata baští ostošest. Jak rostou, zvětšují se dávky. Jednu porci tak může představovat rybka, velká jako samotný ledňáček. Václav Vilimovský třeba zaznamenal, jak 12dennímu mláděti trvalo přes půl hodiny, než mu ,veleporce‘ zmizela v jícnu. Když mláďata vylétnou z hnízda, poznáte je podle zbarvení, nožičky a náprsenka jsou nahnědlé.
Ledňáček bývá docela nesnášenlivý, hlavně k ostatním ptákům, v teritoriu se snese snad jen se skorcem, někdy konipasem. Ač je plachý, zvykl si i v Praze a někteří fotografové tvrdí, že s nimi při focení ,spolupracoval‘. Ledňáček je poměrně vzácný, uvádí se, že u nás se jejich počet pohybuje od 300 do 700 hnízdících párů. Je proto chráněný jako silně ohrožený druh. Nesvědčí mu znečištěné vody, úbytek svislých hlinitých břehů a zimy se zamrzlým přísunem potravy. Pak není od věci prosekat mu led tam, kde ho vídáte. Když se naučíte poznat ledňáčka podle hlasu, budete překvapeni, kde všude ho objevíte. Václav Vilimovský je bez zvláštního povolení doporučuje pozorovat nejlépe na dálku dalekohledem mimo hnízdiště.
VÁCLAV VILIMOVSKÝ, již řadu let pracuje na unikátním výzkumu hnízdění ledňáčka říčního.
Jejich počet kolísá a závisí na řadě faktorů. Teplé zimy nemusí růstu jejich populace všude prospívat. Po takové zimě totiž chybí dostatek vody k pročištění vodních toků. Nevytvářejí se nové hnízdní stěny a v korytech zůstávají popadané větve a kmeny stromů. Pomalu hnijící hmota u dna toků zhoršuje kvalitu vody. Obecně ale lze říct, že v mírné zimě je úhyn ledňáčků menší. V hnízdní době jim pak nehrozí ani záplavy z tajícího sněhu.
Překvapení byla celá řada. Jelikož se dosud nikomu nedařilo sledovat celé hnízdění ledňáčka říčního od přípravy hnízdní nory po vylétnutí mláďat, vznikala o jejich chování řada tvrzení na základě domněnek. Potrava mláďat se třeba vyhodnocovala ze zbytků vývržků potravy vybraných po hnízdění ze dna komůrky. Videozáznamy ale dokazují, že největší část zbytků potravy na dně nory je izolační vrstvou, kterou vytvářejí rodiče cíleně od počátku obsazování nory až po dobu sezení na vejcích a mláďatech. Další zřejmě dosud neviděnou zajímavostí byla snaha nakrmit mláďata rybou bez hlavy. Všechny pokusy byly neúspěšné.
V nočních hodinách jsem nikdy v noře nezaznamenal přítomnost samce. Noční část péče o snůšku i o mláďata zřejmě obstarává samička.
