Domovu, který nemá zahradu, něco chybí. Stejně jako životu bez lásky. A když zahradu máte, třeba i hodně velkou, musíte ji prostě mít rádi, jinak to nebude fungovat.
Jak to děláte, že vám to tak roste? Taky jste se určitě už takhle někoho ptali. A vsadíme se, že kromě spousty rad vám řekl i jednu zdánlivě nepodstatnou drobnost: „Musíš do toho dát lásku.“ No jo, už to tak je, a i když jste děsně seriózní a slovo láska se vám kroutí v puse a nejde ven, tak stoprocentně máte něco, co vám pod rukama jen kvete, protože když to děláte, věnujete tomu absolutní pozornost. A když je to zahrada, tak i ostatní mají možnost pocítit všechnu tu lásku, co jste do ní vložili, a vášeň, která ve vás hoří, v nich taky rozfouká malý uhlík a oni si cestou domu koupí květináč, zasadí do něj semínko a pojedou v tom taky. Protože jestli je něco extrémně nakažlivé, tak je to nadšení, a zahradami se šíří jako fantastická pozitivní epidemie.
Jaká láska, taková zahrada
Zahrada vloženou lásku vrací v průběhu celého roku, a když jste na to dva, tak se vše násobí. Jaké to je, když život spojí dva vášnivé zahradníky? Z takového vztahu už nebude do ráje daleko – ti na nic nečekají a udělají si ráj tady a teď, z čehokoli, co je zrovna po ruce. Každá zahrádka, i když obsahuje pro někoho nepochopitelné a legrační věci, jako jsou třeba sádroví čápi nebo rozkvetlé pneumatiky, je obrazem lásky. Jaká je ta vaše? Uměřená, dokonale upravená a vždy obstaraná přesně ve všech agrotechnických lhůtách, chaotická, možná moc přírodní a plná stromů, které si samy rostou, jak chtějí, osázená až po okraj a chrlící barvy? Bude taková, jací jsme uvnitř, a je zbytečné se srovnávat s ostatními, pokud je nám v ní dobře.
Kolonie lásky
Dříve bývalo snem každého člověka mít aspoň malou zahrádku a je tomu tak vlastně dodnes. Už sice nejde jen o vypěstování potravin nutných pro holé přežití, ale o pocit, že si dokážu něco vypěstovat vlastníma rukama, ten se neomrzí. To je důvodem, proč vznikly kolonie zahrádek za městy, v nichž měli bydlet lidé osvobození od nutnosti pracovat s půdou. Dnes nejen přežívají, ale dokonce vznikají nové. My, kteří jsme celou svou duší zahradníci, vnímáme rytmy přírody, cítíme, jak dýchá, umíme si vzít, co nabízí, a v květinách a ovoci to předávat dál – prostě umíme žít.