Každé mládě je zázrak i starost. Podívejme se ale na beránky i jinýma očima. Od nepaměti jsou součástí mytologie a náboženských obřadů.
Líbí se nám, jak vysvětluje slovo beránek lidový slovník pro chalupáře: Kromě malého berana je to velikonoční pečivo z pečicí formy – mélšpajs, nebo oteplovací kožešina s krátkým vlasem na límce, manžety, čepice, štucly. A samozřejmě i mráček na obloze, nebo tichá/potutelná osoba ve stylu „já nic, já muzikant“, a taky kožich, přikrývka nebo předložka. Jak je vidno, beran a beránek dal svým vzhledem a chováním název ledasčemu a tak často vybízí k zamyšlení. Třeba proč se z hodného beránka, který se nechá drbat za ušima, stává tvrdohlavý, rozhodný, neústupný a rezolutní beran… Nás ale zajímá, jakou roli hrál beránek v historii.
U MÁMY
Bahnice se o mládě dovede po porodu dobře postarat. Olíže je a mrňous se brzy staví na nohy. Pokud jsou k tomu podmínky, může žít jehně s matkou venku na pastvě prakticky ihned.
Nejen obětní beránek
V době Ježíšova narození už židovští učenci vysvětlovali obětování beránku na Velikonoce jako památku na události z doby Mojžíšova Egypta, kdy Mojžíš vyvedl svůj lid z egyptského otroctví a v předvečer takzvaného Exodu (Vyjití) měli v židovských rodinách poručeno pomazat veřeje dveří krví obětovaného beránka, aby anděl Hospodinův rozpoznával domy, kde bydleli Izraelští. Domy označené krví beránka pak anděl smrti, který pobíjel všechny prvorozené v Egyptě, přešel. Tak se vysvětlovala beránkova oběť ještě v době Ježíšově, i později. Ovšem zjistilo se, že staří Židé podobně jako jiné národy znali oběť beránku, nebo vůbec skopců, už dávno předtím. A skutečně například v biblickém vyprávění o obětování Izáka máme jedinečnou literární zprávu o tom, že původní prastará oběť lidská – obětování prvorozeného syna – se mění Hospodinovým rozhodnutím v zástupnou oběť zvířetem. Je to ono krásné a poetické vyprávění o Abrahámovi, jehož smrtící ránu zadržel anděl a Bůh místo prvorozeného syna mu nařizuje obětovat skopce. Oběti lidské tak vystřídaly zástupné oběti zvířecí. Kromě beránka to byla později holubice, kůzlata, ale u starých Keltů například rituální prase, u některých Germánů kůň, u Slovanů jalovička.
Dobrota z trouby
Pečení beránka je novější tradice, spojená se zvykem, že na Velikonoce má být „něco od jehněte“. Pečený beránek nahradil skutečného beránka. Pojídal se na památku Krista Pána, který se obětoval jako nevinný beránek. Jehněčí pečeně však v mnohých oblastech zůstala dodnes jako tradiční pokrm. Spolu s vejci, slaninou a sýrem se nosívala na Boží hod velikonoční do kostela ke svěcení. Někde se světil beránek ze sladkého těsta – kynutého, třeného anebo dokonce rýžového. Jako cukrářský výrobek se objevil až v 19. století, kdy se jeho pečení horlivě ujaly především měšťanské kuchařky, až se zvyk postupně dostal na venkov. Věřilo se, že když pocestný zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonočního beránka, najde cestu domů. Obecně se obřadnímu jídlu, jako i mazanci, vejcím, chlebu a vínu, přisuzoval ochranný, léčivý a plodnostní účinek. Tajemnou moc měla i plachta, ve které se jídlo ke svěcení nosilo. Používala se později při setí žita a pšenice. V písni z roku 1692 se zpívá: Hody se již začínají, beránka všichni jistě mají, chudí, bohatí, žebráci, kumštýři, učení, žáci, laikové, kněží i vojáci…
