Další z prostých, přitom jednoduchých rad pro vylepšení výchovných postupů na našich dětech: vypusťte je do bláta! Nejen o tom přinášíme ukázku z knihy Víc bláta!
Prehistorické děti si osvojovaly svou realitu v celé její hojnosti tím, že si hrály. Mnoho našich klasických
dětských her, které se odehrávají venku, si uchovalo svůj charakter ještě z doby lovců a sběračů. Když se děti za letního soumraku všechny společně venku účastní hry na schovávanou nebo když se baví hrou na četníky a zloděje, otevírá jim tento tanec, který tančí tucet nebo dva tucty opálených, zpocených a šťastných tel, víc než cokoliv jiného přímý vhled do historie. Naše děti v podstatě jsou pravěkými lidmi. Avšak jakmile vyklouznou z matčina těla, jsou zavřeny do kulturní klece třetí průmyslové revoluce. Kojenec by ovšem neměl mít žádný problém vyrůstat s požehnáním zvířecího totemu, tak jak je tomu ještě dnes u dětí posledních archaických národů. Pozorujeme-li děti venku při hře, před očima se nám zhroutí celé sta tisíce let. Vidíme člověka tak, jak se rozvíjí ve svém životním prostoru.
Trávení času při hře na schovávanou, při hře na vyvolávanou nebo při honičce dětem umožňuje cestovat do jejich dávnověku, kdy byly lovci. Při jiných činnostech jsou z nich zase sběrači. Když se Max s Emmou (děti autora, pozn. red.) venku na zahradě a ve volné přírodě, která s ní sousedí, ponoří do svých malých světů, které si zařídili za tújemi, ve vrbovém houští nebo v některém ukrytém keři, pak tam často vznikají skladiště zásob. Děti „vaří“ na kamenech, které si tam k tomu účelu přitáhly, ve starých květináčích nebo v dírách v zemi. Přinášejí tam své zásoby. Emma si potichu něco říká pro sebe a přitom všechno třídí, tak jak by to nedovedla žádná pilná veverka: kaštany, semena vysokých travin, šípky, javorové listy, malé větvičky, jedlové šišky nebo i pouhou materii, plné hrsti hlíny, aby z nich mohl vzniknout, tak jako golem, nějaký vymyšlený život. Max s Emmou dokonce přivezli kbelík plný zapáchajících krunýřů krabů, pečlivě zabalených do plastového sáčku, aby si máma ničeho nevšimla.
Cítit a ne vědět
Když děti zaklepaly na dveře, nejdřív jsem je skoro nepoznal. Se zářícíma očima stály způsobně vedle sebe. Na tvářích měly silnou krustu bláta. Blátem měly slepené i vlasy a odlupovalo se jim jako křehké brnění z oblečení tam, kde začalo schnout. Vypadalo to, jako by měla Emma s Maxem za sebou trénink v terénu na vojenském cvičišti. Na rozdíl od unavených rekrutů se však triumfálně šklebili, zatímco jsem se svraštělým čelem studoval blátivé otisky jejich rukou na křídle dveří. Nepřišli se převléct a umýt. Potřebovali jen další kbelík. Během květnových dní vydatně pršelo. Na stavebním pozemku vedle nás stála na jílovité půdě voda ve velkých kalužích. Obě děti začaly stavět hydraulický svět. Klečely v blátě a kopaly kanály a rukama modelovaly v nažloutlém bahně přehradní stupně, přes které tekla voda; blokovaly odtok a s potěšením pozorovaly, jak se v jezech šířily drobné trhliny a jak je kalný proud dál trhal. Nepřemýšlely, ale byly šťastné.
Nezbylo mi nic jiného než oškrábat blátivé skvrny z domovních dveří. Mnoho moderních pedagogů rozpoznává v takových dobyvatelských cestách smyslu didaktický zlatý hřeb, který celé generace učitelů sázejících jen na biflování přehlédly. Současná teorie výchovy je přesvědčena o tom, že si děti nehrají s blátem bezcílně, nýbrž že něco cíleně zkouší a že tohle veselé dělání svinčíku ve skutečnosti představuje jakýsi systematický experiment. Avšak podíváme-li se pozorněji, poznáme, že ať už děti při své hře získávají jakékoliv poznatky, které mohou zhodnotit ve škole a budoucím povolání, dělají to všechno jen kvůli potěšení, aby mohly nasávat skutečnost se vším všudy. Vede je něco jiného než předstupeň racionálního zájmu o poznání. Dětem nejde o fakta, ale o dramatičnost. Když na deštěm zalitém hřišti opakují menší a vetší vodní katastrofy, uvědomují si s radostí jen částečně ovladatelnou milost a monstróznost živlu. Jejich štěstí vyplývá z cítění, nikoliv z vědění.
