Život mezi kostelem a krávou

Ráno vynášám hnůj na hnojiště, podívám se, kolik ukazujú hodiny na věži, a na hodinky, jestli je to přesné,“ popisuje začátek každého dne Tomáš a Matěj to má taky tak: „Scházím se s kamarádama o půl a dycky sa podívám, jestli jdu přesně a jestli hodiny jsou přesně…“ Leknou se jen tehdy, když se z věže ozve nějaký jiný zvuk, který neznají. Ředitel bojkovského muzea Tomáš Hamrlík přijal úděl správce hodin na kostelní věži před pěti lety, po panu Juračkovi, který tuto roli pečlivě plnil třicet let. „Říkal jsem si, když máme krávu, stejně nikam nepojedem, tak můžeme natahovat hodiny,“ vzpomíná Tomáš na rozhodnutí, které by někomu jinému mohlo připadat jako velké omezení. Hamrlíkovům však jejich životní styl dává smysl. „Někdy si připadáme, že jsme spadli mimo prostor a čas. Máme v muzeu fotografii, jak na hlavní ulici stojí dvě krávy zapřáhnuté s vozem, a ta fotka je stará jen padesát let, žádná hluboká historie! Mám pocit, že se nedoceňuje, jak dřív lidé hospodařili – co z přírody šlo využít, to využili, co nesnědli oni, snědla zvířata
a zbytky byly rozložitelné na hnoji, nemusely být žádné popelnice,“ vypráví Tomáš cestou ke kostelu. Na dřevěných schodech mi Matěj dává přednost, že půjde poslední. „Ty myslíš, že bys mě zachránil?“ směju se, ale Matěj mi zcela vážně odpovídá: „To ne, ale zbrzdil bych pád.“ Nahoře si otec i syn počínají jako další přesně osazená kolečka bojkovského hodinového stroje. Na malém prostoru se přesně orientují a ani jim
s fotografem Honzou a produkčním Honzou nijak nepřekážíme. Někdy si tady musí poradit i s celou třídou – to pak Matěj koordinuje skupinky a podává výklad dole a táta ho nahoře doplňuje.