Rodinu Hamrlíkových zná v Bojkovicích každý.Tomáš a jeho žena Eva jsou tvářemi zdejšího muzea a jejich domácí zvířata hrají o Vánocích v živém betlému. Jedenáctiletý Matěj ministruje v kostele a s tátou chodí pravidleně každý den na věž natahovat hodiny.
OTEC A SYN HAMRLÍKOVI Tomáš, historik a muzeolog, ředitel Muzea Bojkovska, a Matěj, žák
6. třídy, chodí už pátým rokem každý den na kostelní věž natáhnout a promazat hodinový stroj.
ZBLÍZKA Vidíte ocelové lano od závaží a ozubená kola hodinového stroje.
Ráno vynášám hnůj na hnojiště, podívám se, kolik ukazujú hodiny na věži, a na hodinky, jestli je to přesné,“ popisuje začátek každého dne Tomáš a Matěj to má taky tak: „Scházím se s kamarádama o půl a dycky sa podívám, jestli jdu přesně a jestli hodiny jsou přesně…“ Leknou se jen tehdy, když se z věže ozve nějaký jiný zvuk, který neznají. Ředitel bojkovského muzea Tomáš Hamrlík přijal úděl správce hodin na kostelní věži před pěti lety, po panu Juračkovi, který tuto roli pečlivě plnil třicet let. „Říkal jsem si, když máme krávu, stejně nikam nepojedem, tak můžeme natahovat hodiny,“ vzpomíná Tomáš na rozhodnutí, které by někomu jinému mohlo připadat jako velké omezení. Hamrlíkovům však jejich životní styl dává smysl. „Někdy si připadáme, že jsme spadli mimo prostor a čas. Máme v muzeu fotografii, jak na hlavní ulici stojí dvě krávy zapřáhnuté s vozem, a ta fotka je stará jen padesát let, žádná hluboká historie! Mám pocit, že se nedoceňuje, jak dřív lidé hospodařili – co z přírody šlo využít, to využili, co nesnědli oni, snědla zvířata
a zbytky byly rozložitelné na hnoji, nemusely být žádné popelnice,“ vypráví Tomáš cestou ke kostelu. Na dřevěných schodech mi Matěj dává přednost, že půjde poslední. „Ty myslíš, že bys mě zachránil?“ směju se, ale Matěj mi zcela vážně odpovídá: „To ne, ale zbrzdil bych pád.“ Nahoře si otec i syn počínají jako další přesně osazená kolečka bojkovského hodinového stroje. Na malém prostoru se přesně orientují a ani jim
s fotografem Honzou a produkčním Honzou nijak nepřekážíme. Někdy si tady musí poradit i s celou třídou – to pak Matěj koordinuje skupinky a podává výklad dole a táta ho nahoře doplňuje.
MATĚJ HAMRLÍK O kostele, zvonech i hodinovém stroji dokáže vyprávět sám jako profesionální průvodce a táta může být klidný, kdyby on nemohl, syn už ho zcela zastane.
HODINOVÉ ZÁVAŽÍ Původně tyto sedmdesátikilové kameny visely na konopných lanech, ale kdysi se jedno utrhlo a závaží propadlo zvonicí dolů. Dnes jsou tedy lana ocelová a třetí kámen je původním závažím z bojkovských solných skladů.
MISTROVSKÉ KOVÁŘSKÉ DÍLO
Přestože nám, návštěvníkům, z koleček, trnů a hřídelí přechází zrak, oni, správci, svorně tvrdí, že tento hodinový stroj je geniálně jednoduchý. Jak popisuje historik Tomáš, jde o stroj vřetenového typu, asi
z konce 18. století. V roce 1792 v Bojkovicích vypukl požár, který zachvátil i kostel a obě vysoké věže
s cibulovitými báněmi. Neví se, jestli tu už tehdy byly hodiny, ale tyto zřejmě vznikly až po požáru, kdy se věže kostela snížily a dostaly nové, mansardové střechy. Věžní hodiny vyrobil místní kovářský mistr Vicenik, který se také podepsal na trámu. Celý stroj je z ručně kovaných částí spojovaných klíny. O tom,
že vznikl v pozdním baroku, svědčí i ozdoby, které nemají žádnou funkci, ale jsou čistě dekorační.
ZÁVAŽÍ Jedno závaží patří ke zvonu, který odbíjí konkrétní počet hodin, druhé hlídá odbíjení celých hodin a třetí odbíjení čtvrthodin. Každé odbíjení tak má jiný zvuk.
HODINOVÝ STROJ Rukodělná kovářská práce bez jediného šroubu pochází zřejmě z doby těsně po roce 1792. Vpravo nahoře je dekorativní prvek.
PROGRAM NA KAŽDÝ DEN
Tomáš upozorňuje, že některé složitější hodinové stroje mají vývody na čtyři světové strany, v Bojkovicích jsou ale hodiny jen na jižní straně otočené do města. Vývody je třeba pravidelně promazávat. „My mastíme chod hodin častěji, stačí malá kapička, aby se nepokapalo závaží, ale je důležitá – změna tření má vliv na chod a přesnost hodin, takže když třeba dva dny nenamažu, začne to jít jinak. Dokážeme ale hodiny
i umlčet – například o Velikonocích, když zvony odletí do Říma, nemůžou bít ani zvony věžních hodin.
Tak dáme pod kladívka, která bijí na vnější stranu zvonu, molitan, a i když hodiny dál normálně jdou, není nic slyšet,“ popisuje Tomáš.
PODPIS NA TRÁMU
Pravděpodobný autor hodinového stroje.
KLADÍVKA NA ZVONU
Tady hodiny skutečně odbíjejí…
NATAHOVÁNÍ HODIN Tomáš natahuje hodiny ruční klikou, ale má k dispozici i kliku na elektrický pohon.
BUDÍK VE VĚŽI Aby se i uvnitř vidělo, kolik je hodin!
DOMA ZA VRATY
Domek Hamrlíkových stojí na hlavní ulici, vchází se vraty do průjezdu, za kterým už Matěj zahání husy, aby nás pustily na dvorek. „Česká slepice zlatě kropenatá byla na našich zahrádkách už v 19. století,“ vysvětluje Tomáš a představuje i druhou, vlašku, kterou si pořídili proto, že je velice shánčlivá a nenáročná. „Slépky jsme se ženou měli i dřív, ale když jsme se před dvanácti lety nastěhovali sem, zeptala se známá, jestli nechceme krávu, když už máme chlév, tak jsme samozřejmě kývli,“ vzpomíná Tomáš.
„Pak se v Bojkovicích začínalo s vánočními trhy a skauti mohli s naší krávou udělat živý betlém. Bylo třeba ještě nějaké zvíře – ovce nebyla, ale půjčili nám kozu. No prý by ji i prodali… – tak dobře, zpátky už ji nepovedu,“ popisuje Tomáš, jak se jim nenápadně rozrůstalo hospodářství, které je drží nohama pevně na zemi. „Stokrát se člověku nechce, říká si blbá kráva, kdybychom ji neměli, mohli jsme být někde…, ale pak jí jdu zase naséct. Včera nám dovezl bratranec balíky sena na zimu. Matěj s náma kúlal, ve třech jsme to měli rychle hotové. Tak to bylo i dřív, ne že by sa v rodinách všichni milovali, ale věděli, že když budou držet spolu, tak všechno lépe zvládnou.“
HUSY Matěj si s nimi umí poradit, ale mladší sestřička Bětka prý ještě raději čeká, až je někdo zažene.
KRÁVA RŮŽENA „Dojí maximálně 8 až 10 litrů mléka, jak před sto lety,“ zlobí se na ni naoko Tomáš, ale zase jí jde posekat kus zahrady.
VETERÁN Co byste v rodině historiků čekali? Jedna Simca stojí pojízdná v garáži, druhá, pomalu zarůstající květinami, slouží na náhradní díly.