Začalo to před více než půlstoletím, když šel patnáctiletý Vašek pomáhat složit sousedům uhlí. „Viděl jsem u nich pendlovky. Sousedka se ptala, co chci za práci, tak jsem řekl, že ty hodiny,“ vzpomíná na první projev své vášně bezmála sedmdesátník Václav Šimonovský, původně vyučený frézař. „Chtěl jsem se učit hodinářem, ale naši rozhodli: všichni děláme v ZKL, půjdeš tam taky, na hodináře se učí leda ženský nebo invalidi.“ Znáte to ale nejspíš sami, hlas srdce se dlouho ošálit nedá.
Jsem samouk, takže se stane i to, že si s některými hodinami nevím rady. Tak je na čas odložím. Třeba i na řadu let. Už několikrát totiž došlo k tomu, že díky větším zkušenostem se mi něco dříve neopravitelné nakonec podařilo s odstupem času zprovoznit.
– Václav Šimonovský, hodinář
CHCETE DÁT HODINY DO STARÉHO ŽELEZA?
Koncem 60. let se živil coby řidič Kovošrotu, objíždět sběrny měl v popisu práce a ve všech byl záhy známý jako ten, co shání tipy na lidi, kteří se nechali slyšet, že mají staré hodiny a neví, co s nimi. „Maily a mobily nebyly, ani telefon tehdy neměl každý, takže to znamenalo jet někam nazdařbůh, čekat i pár hodin, než lidi přijdou domů, pak se domlouvat, co by za hodiny chtěli… Někdy docela dobrodružné lovy. Ale vždycky krásné – jediný problém, se kterým se potýkáme pořád, byl nedostatek peněz,“ zasvěcuje nás Václav Šimonovský. Od počátku se mu proto osvědčuje způsob, že za přístupnější cenu získá nefungující hodiny, které zprovozní. Nebo objeví či dostane tip na hodinové torzo a kompletně je zrenovuje. „Samozřejmě tím hodiny získají na ceně, ale já v nich nikdy peníze neviděl – pro mě je to hlavně potěšení, když domů přivezu vlastně mrtvolu, která mým přičiněním oživne,“ říká. Jedny porcelánové hodiny, prý ani ne moc staré, asi 180 leté, např. pořídil za kompletní úrodu z jejich třešňové zahrady. „Tehdy za komunistů stály pětatřicet tisíc – to už bylo hodně… Stačilo něco přidat a bylo na auto!“
250 hodin !
Majitel jedinečné sbírky starožitných hodin u nás, jejíž veřejná část je v počtu kolem 250 bezvadně fungujících kousků k vidění v rodinném Muzeu hodin Šimonovských v Klášterci nad Ohří, si ale nikdy na auta nebo jiné obvyklé atributy chlapského hračičkovství nepotrpěl. Jeho zájem poutají výlučně ciferníky, ručičky, kyvadla, hřídelky, vahadla… Prostě starožitné hodiny. A nejvíc rarity, co se jen tak nevidí. V muzeu mají např. hodiny chrámové, vodní, noční, barokní s houpačkou, cestovní, rotační, hrací s píšťalami, obrazové, kravatové aj. „Není to levná zábava, a protože si ji dopřáváme jenom ze svoje, stále se snažíme nějak si přivydělat,“ svěřuje se Václav Šimonovský ml., původní profesí zedník, dnes hodinami stejně posedlý jako otec.
Jeden čas spolu táta a syn kvůli vylepšení finančních zdrojů na hodiny provozovali i trojici hospod. „Byli jsme ve Francii na burze s hodinami a zvonil telefon. Jakási paní oznamovala, že naše hospoda v Chomutově je bez obsluhy. ‚Hostinský si asi odskočil na záchod,‘ říkám na to. ‚Na hodinu?‘ odpověděla paní. Ukázalo se, že hospodský pláchnul i s tržbou…“ Díky hodinám ale mají život okořeněný i řadou docela jiných příběhů. Před více než 30 lety si Václav Šimonovský koupil v pražském vetešnictví hodinové pouzdro. „Líbil se mi tvar, i když v něm chyběl stroj,“ říká v dílně, kde má spousty součástek, od rafiček přes skleněné spirálky do hodin s vodotryskem až po celé hodinové stroje, k nimž pro změnu zase chybí pouzdro.
„Před čtyřmi lety jsme na internetu zaznamenali, že někdo z New Yorku draží hodinový strojek od české firmy z roku 1810. Unikátní, protože má systém dvou proti sobě jdoucích setrvačníků. Tak jsme ho za 300 dolarů vydražili. Jenže převod peněz se zadrhl a když jsme přes oceán urgovali, že marně čekáme na strojek, pán žádal, že musíme poslat těch 300 dolarů.“ Peníze tedy poslali znovu a zakrátko si jeli na celnici vyzvednout zásilku. „Pustil jsem se do opravy a zdálo se, že ke stroji by se tvarem hodilo pouzdro koupené kdysi ve vetešnictví. A nejen, že se hodilo! K otvorům, do kterých byly kdysi vsazeny šrouby připevňující strojek v pouzdře, dokonce na milimetr přesně přilehly i příslušné kotvicí díly! Když pak po čase přišlo zpátky na účet 300 dolarů, protože k tomu poctivému chlapíkovi dorazila i naše první platba, nedalo nám to a ptali jsme se, jak ke strojku přišel. Odepsal, že ho koupil před čtyřiceti lety v Praze…“
Muzeum hodin Klášterec nad Ohří: Více na www.muzeumhodin-kno.cz