V době plastové sklář těžký život má, to by mohl být refrén stále se opakující písničky na severu Čech. Pořád jsou ale místa, kde to ještě dělají postaru a s láskou. V rodinném sklářském ateliéru v Častolovicích u České Lípy foukají sklo už přes dvacet let a zdobí ho i odlitky z cínu.
V podhůří Lužických hor začíná sklářský kraj. Jen v blízkém okolí České Lípy je osm dalších skláren. Tady v Častolovicích to ale na vás dýchne nejen žhavou pecí, ale i příjemnou rodinnou atmosférou. Vítá nás Petr Červený a hned směřujeme do hutě, která vznikla přímo ve stodole. „Po sklářské průmyslovce jsem dělal v Crystalexu, ale protože jsme měli chalupu po babičce, udělal jsem si v ní sklářské studio,“ vypráví u sklářských pecí.
V huti museli postavit protipožární zeď, aby byla bezpečně oddělená od domu, kde bydlí s rodinou. Tehdy měl ještě spoustu ideálu. Podmínky se ale zvlášť pro malé sklárny začaly časem zhoršovat, a tak je rok od roku těžší se jim přizpůsobit. Florianova huť už dávno nevyrábí jen sklo. Dali se i na odlévání cínu a pasířinu, v čemž jsou špičkou v republice. A zapojili rodinu: „Náš syn Lukáš je sklář, manželova maminka pomáhá tam, kde je potřeba, a můj bratr pracuje jako cínař a pasíř,“ vyjmenovává Petrova manželka Hanka.
Jak vzniká sklo
Stojíme hned vedle huti v místnosti na sklářské suroviny neboli kmenárně. Technologie výroby skla, staré pět tisíc let, jsou v podstatě pořád stejné. Co tvoří směs, se nám laikům skoro podařilo vydolovat z paměti… „Je v ní písek, soda, vápenec a potaš, což je uhličitan draselný,“ uvádí na správnou míru naše domněnky Petr Červený.
„Do amberu, tak se říká odstínu skla, přidáváme i sůl a mouku. Složení skla se mění, je to jako když připravujete vývar,“ říká s láskou kuchaře. „Sklo pak dobarvujeme oxidy kovu. Kobaltem do modra, železem do zelena nebo do hněda, je to hodně o chemických procesech. Do pece skláři naloží novou směs lopatami hned ve dvě odpoledne, kdy končí směna a denní dávka je vypotřebovaná. Teplotu vyjedou na 1 380 až 1 410 °C a směs taví 14 hodin. Probíhají přitom různé procesy, třeba foukání nebo čeření. Poslední 2 hodiny, to znamená od 4 ráno, stáhnou teplotu na 1 220 °C, aby se už v 6 mohlo začít foukat. Jedeme podle kotungu, to je plán výroby,“ popisuje Petr Červený zaběhnutý itinerář.
PEC A SKLÁŘSKÉ PÍŠŤALY Pro začátek sklář píšťalou vyfoukne malou baňku, říká se jí kelbl. Pak ji ponoří do pece a obalí vetším množstvím skla.
„Ráno začínáme od nejmenších výrobků, jelikož tehdy má sklo nejvyšší teplotu. V průběhu dne se podle teploty v peci jejich velikost zvětšuje. Má to logiku. Čím méně skla na píšťalu nabíráme, tím vyšší teplotu musí mít. Na vetší věci je potřeba víc skla, ale o trochu ,studenějšího‘. Během dne klesne teplota v peci asi o třicet stupňů, v případě skla to ale dělá sto stupňový rozdíl.“ Sklářskou alchymii tu musí mít všichni v malíčku. Sortiment skla se zpravidla mění každé dvě až tři hodiny, tisíc kusu skla tady dělají dva tři dny. Někdy jedou naplno obě pece.
VÝROBA KELBLU Sklo se stříhá v různých fázích výroby. Zdá se to úplně jednoduché, ale stříhat robustními nůžkami dokonale rovně je docela fuška. Vyžaduje to sílu, cvik a smysl pro přesnost.
Podle objednávky
Co mají lidi rádi? „Hodně děláme křišťál a barevné sklo – lesní zelenou, ale i fialovou, červenou, růžovou, opál, savanu, světle a tmavě zelenou, hnědou,“ provází nás Petr Červený zákulisím sklárny, vlastně malým expedičním skladem. K vidění je tu i luxusní sklo barvené drahými zeminami. „Záleží, co je na objednávce, přizpůsobíme se jí stejně jako třeba pekař,“ vysvětluje průvodce.
Prodávají nejen v tuzemsku, ale vyvážejí do Holandska, Německa, menší série do Francie, Belgie nebo do arabských zemí. Třeba Holanďané chtějí čistý křišťál, zdobnost mají tradičně rádi Arabové a Rusové. S křehkým zbožím tady umějí zacházet, balí ho bezpečně do „bublin“ a posílají bez problému i na druhý konec světa. Někdy jde 70 procent skla k nám, jindy putuje do zahraničí.
TVAROVÁNÍ Sklář kelbl obalený silnou vrstvou skla vytvaruje a sválí ve svaláku – burkulci. Pak jemně dechem tvaruje slzu, kterou dá do dřevěné formy. Pro chlapy na huti je práce namáhavá hlavně na ruce
Z CHALUPY SKLÁŘSKÝ ATELIÉR Rodina Petra Červeného žije ve sto let staré chalupě už skoro tři čtvrtě století. Když sem v roce 1947 přišla babička s dědečkem, byly všude vytrhané podlahy, odvedený dobytek… Dnes je vše upravené a uvnitř sklárna.
Odlévání cínu a písařina
Na odlévání cínu u nás neexistuje učební obor, a proto se dnes cínař musí naučit všechno sám od píky. Kromě Českolipska má toto řemeslo tradici také na Karlovarsku a v okolí Žitavy. Do dekorování skla cínem se ve Florianově huti pustili před dvanácti lety. „Tehdy to začalo několika odlitky, zákazník byl ze Švédska,“ vzpomíná Petr Červený. Ze začátku jim cín postupně odlévalo několik cínařů, teď dělá cínařinu Petrův švagr, který tuhle precizní práci vyměnil za místo v automobilce.
FOUKÁNÍ František Vaníček vjede sklem na píšťale do dřevěné formy. Za stálého točení píšťaly dlaněmi sklo tvaruje, a i když to vypadá, že fouká nekonečně dlouho na jeden nádech, neznatelně si přifukuje do doby, než sklo pěkně vytvaruje. Zkušení skláři dobře vědí, že nejdůležitější je foukat s citem.
„Dekory kupujeme po světových antikách nebo je sháníme na burze, použít se dají třeba i sešlapané kousky, které si vyrovnáme. Třeba různá víčka, ta dřív bývala na spoustě nádob. Tipy na předlohy nacházíme taky ve starých knížkách,“ popisuje Petr Červený s nadšením sběratele své pátrací akce.
,,Naučili jsme se to postupem dávných alchymistů – pokus a omyl,“ vede nás Petr Červený do cínařské dílny. Ještě před sklem a porcelánem z Číny to byl v historii právě levný cín, z něhož se dělávalo nádobí. To už dnes neplatí, kilo cínu u nás stojí skoro pětistovku. V první řadě je ale třeba sehnat historické originály pro výrobu ozdobných cínových dekorací.
„Je to můj nekonečný koníček, musíte se vždy objevit na správném místě. Cínových originálů mám za ta léta spoustu – z období secese, baroka, rokoka, abychom mohli doplňovat soubory. Nebo tvoříme solitéry, krásné jsou třeba karafy na víno. Díky originálům vznikají formy, pak prototypy, pak podle nich uděláme sklo, všechno ručně foukáme. Je to restaurátorská činnost, než něco uvedeme do výroby jako repliku z dobových fotek.“
Co se pod cínařinou skrývá?
Při vyprávění pana Červeného se snažíme vzpomenout, čeho všeho je cín slitina… Kompletně jsme to opět netrefili – je to zinek, olovo, křemík a antimon. „Někdo taví cín jen olověnou pájkou, což je sice levnější, ale ošizené, my to děláme poctivě jen z cínu. Knedlík prostě neošidíte, když do něj dáte víc mouky a housky,“ říká trefně sklář nad pracovním stolem svého švagra Jirky Štefana, jediného místního cínařského mistra.
Na každou cínovou dekoraci tu nejdřív musí vyrobit podle originálu formu. Když na ni saháme, nahmatáme pevný, ale přece jen trochu pružný materiál připomínající gumu. Formy by mohly dělat samozřejmě i kovorytci z kovu, prý tu v kraji zbyli ještě tři, ale to by se kvůli vysoké ceně nevyplatilo. Samotné odlévání cínu je docela jednoduché.
„Rozehřeju ho v hrnci na jednoplotýnkovém elektrickém vařiči na 250 °C a žhavý ho vyliju do forem,“ popisuje Jiří Štefan. „Když po 10 minutách ztuhne, můžu ho očistit, napatinovat a vyleštit, aby působil staře.“ A Petr Červený dodává: „Je pár firem, které nás kopírují, kopie ale jednoduše poznáme, protože se vždycky trochu srazí.“
DALŠÍ GENERACE Lukáš Červený je vyučený sklář. Na huti u táty se i nadále učí různé postupy výroby skla. Táta doufá, že jednou huť převezme a bude v tomto krásném řemesle pokračovat.
V BRUSÍRNĚ Je tu vlhko, k broušení je potřeba voda. Sklo jde z jednoho stroje na druhý a všechno to tu zvládne jeden člověk. Denně zbrousí až 300 kusu skla.
Pohledem jsme nenápadně zkoumali, jak cín na skle drží… Buď se na něj sádruje, tak to vyžadují třeba Židé, aby bylo košer, nebo se lepí lepidlem, pak sice nádobu můžete dát do myčky, ale patina na cínu rychle mizí. Cín sluší skleničkám, džbánům i lustrovým dílům, které se kvůli vodivosti ke sklu sádrují. Ve Florianově huti vzniklo třeba i víčko do soutěže Pivo roku nebo starobylé nádoby i umyvadlo pro film Jan Hus.
V BRUSÍRNĚ Všechno, co vyjde z chladicí pece a opuká se, tedy ořízne, je třeba obrousit. Kraje skla jsou ostré jako žiletky. David Kouba je obrousí nahrubo, pak vyhladí okraj sámováním zevnitř a zvenku, nakonec zjemní mikrozrno na vrchní straně řezu a vyleští ho.
Zdánlivá idyla
Ve sklárně jsme pochopili, že na huti musí být sehraný tým. Sklo jde z ruky do ruky, a když jeden chybuje nebo nestíhá, kazí práci ostatním. Odcházeli jsme přesvědčeni, že i luxusní sklo bychom měli občas používat. Nic není jen na koukání, víno přece můžeme pít každý večer z krásné sklenice.
„Je to můj nekonečný koníček, musíte se vždy objevit na správném místě. Cínových originálů mám za ta léta spoustu – z období secese, baroka, rokoka, abychom mohli doplňovat soubory. Nebo tvoříme solitéry, krásné jsou třeba karafy na víno. Díky originálům vznikají formy, pak prototypy, pak podle nich uděláme sklo, všechno ručně foukáme. Je to restaurátorská činnost, než něco uvedeme do výroby jako repliku z dobových fotek.“
PETR ČERVENÝ, sklář a majitel sklárny Florianova huť
Realita je těžká, co vám vadí nejvíc?
Je velká škoda, že majitelé prodali sklárny i s patenty.
A že si lidi neváží tradic. Ve fabrikách vznikaly sklářské kovové formy přímo v kovoformárnách. Byly to nevyčíslitelné hodnoty, které někde jen tak vyhodili do šrotu.
V jaké míre s formami pracujete?
I když děláme taky přímo od ruky, většinu skla tvarujeme právě pomocí forem, ty vyrábí formař. Jsou bukové nebo pecolové – z penoformu, jedna vydrží 100 až 1 000 kusu skla.
Mladí skláři, je to naše budoucnost?
Dřív jsme všichni vyrůstali ve fabrikách, kde jsme se učili od zkušených sklářů, naslouchali jsme, sledovali. Jak říkával můj táta: „Naslouchej, co staří říkají…“
Problém je, že mladí kluci neumějí řemeslo ze školy. Naučí se základ, ale třeba hned po vyučení řemeslo změní.
Foukají sklo ženy?
Určitě. Třeba Japonky, Švédky, Holanďanky… Jdou na to ale jinak. Pronajmou si sklárnu, udělají pár věcí,
prodají je, nemusí jet nonstop jako my.
FORMA NA CÍNOVÉ ODLITKY Už samotné formy napovídají, že díky nim vznikají nádherné cínové dekory. Jak ty jednodušší, tak krásně komplikované.
DEKORATIVNÍ DÍLY Čím zajímavější předlohy skláři seženou, tím lépe. Často jde o detektivní práci.
JAK VZNIKÁ STAROBYLÁ KRÁSA Cínový kabátek na skleněný pohár se skládá z několika dílu. Napojování letováním je náročné, spoje se musí vybrousit, aby nebyly vůbec vidět. Je to umělecká práce.