Mladá česká designérka Veronika Jiroušková si už při studiu na umělecké škole v Londýně uvědomila, že její jedinečnost začíná na jihočeské samotě u lesa, odkud pochází. To pak ovlivnilo i celou její následující tvorbu.
Veronika uvedla v r. 2011 svou tapetu Biofolk na český trh zcela nenápadně, ale časem se z ní stal designový hit citovaný snad ve všech specializovaných médiích. „Maminka mi ukázala archy s folklorními motivy, které našla u babičky – maloval je ve dvacátých letech minulého století její strýc Ladislav Kluzák, pozdější řídící místní bernartické školy. Ty čisté, univerzálně srozumitelné motivy mě nadchly. Naskenovala jsem je, zmodifikovala do různých podob a pak mi to téma vydrželo neuvěřitelně dlouho,“ vzpomíná Veronika. V té době končila studium na Central Saint Martins College of Art v Londýně. „Od samého začátku nás na škole učili vyjádřit naši jedinečnost, jako první úkol jsme dostali vyrobit si manuál sami k sobě. Jako designéři se v budoucnu budeme přece zabývat navrhováním produktů, na které je také vždycky potřeba manuál… Vytvořila jsem si rozkládací panenku ve stylu starých anatomických atlasů a pomalu začala objevovat sama sebe.“
Návraty domů
Veronika pochází ze starobylé vesnice Podolí I. na Písecku, maminka učitelka ji vedla k hudbě a tatínek vedoucí pily a dřevovýrobce ji inspiroval svými kresbami a vztahem k řemeslu. „Při návratech ze světového velkoměsta, z Londýna, kde jsem studovala, mi vždycky chvíli trvalo, než jsem se zase srovnala s tím, že stojím na dvore, kde jsem vyrostla… Babička navíc žije v klasickém jihočeském statku, přijedu, dám jí pusu, dívám se na kachny na rybníku, na zahradu a všecko je pořád tak stejné… To byl pro mě ohromný kontrast, vždyť já žiju strašně rychlý život, dynamický, mezi intelektuály z celého světa… a tady se najednou zastavil čas. Asi každý, kdo se pohybuje ve dvou tak různých světech, si něčím podobným musí projít,“ uvažuje Veronika.
Dnes je za všechno, co jí rodina dala do vínku, vděčná. Uvědomuje si, že dostala skvělou možnost odcestovat na studia do zahraničí. Odjela naivní a paličatá holka, které rodina věřila, že se neztratí, a ona jim teď tu důvěru i lásku muže vracet. Jako každý, kdo se v dětství učil hrát na nějaký hudební nástroj, i ona si dobře pamatuje na chvíle, kdy chtěla praštit víkem klavíru a zapomenout noty. Bez těch nekonečných hodin cvičení nezábavných etud by ale asi neměla odvahu sehnat si učitelku cimbálu a začít se učit hrát na nástroj, který jí byl naprosto cizí a jehož zvuk jí učaroval. „Na klavír jsem se učila hrát jedenáct let, ale cimbál má úplně jinou, místy dost nelogickou, mapu tónu. Ten zvuk je výrazně folklorní a zároveň může znít hodně moderně a experimentálně. Mám mladou učitelku, Vladku Krenkovou, se kterou jsme začaly nejdřív nacvičovat lidovky, ale hrajeme i popové písnicky. Teď jsem právě v období, kdy připravuji svůj první recitál,“ prozrazuje nám designérka a hudebnice Veronika zatím ještě tajnou informaci.
